ARGITA S PANIČKOU NA NÁVŠTĚVĚ. VÝCHOVNÁ SELHÁNÍ - V RESTAURACI ZA ŠAŠOURY
Dnešní článek vypůjčen ze stránek www.pacinky.webnode.cz
Dnešní povídání musím z hlediska objektivity drobátko sebekriticky zaměřit. Jak je mým zvykem, vezmu to zeširoka. Zhruba před týdnem jsem se domluvila s paničkou Anninčiny sestřičky Argity, že nás navštíví a podnikneme nějakou vyvenčovací procházku. Na návštěvu jsem se těšila. Představovala jsem si, jak se projdeme prosluněnou loukou, lesem a poklábosíme...jak jinak než hlavně o psech:-). Zažitých příhod s našima holkama je dost a dost a tak jejich líčením nám cesta pěkně ubíhala. Po dřívější zkušenosti s Anninčiným načichnutím zvěře a následnou honičkou jsem už řádně poučena a Ann v lese pouštím jen velmi výjimečně. O to větší strach jsem měla, když Argita i Evina druhá psí holka Delisa byly "navolno". Psi se ve smečce chovají daleko neovladatelněji než když jsou sami, takže jsem neriskovala. Anninka po mně sice občas loupla zlým okem a nad hlavou jsem úplně zřetelně viděla pomyslný obláček s přímou řečí:" Tak ony můžou běhat a já ne? To je tedy pěkná spravedlnost! ", ale přesto jsem zůstala neoblomná. Došly jsme až do Lhoty. Zvláště v létě je to příjemná občerstvovací stanice. Restaurace "Pod Kaštany" nabízí příjemné posezení. I naše procházka ve slunečném dni k posezení vyzývala. Lidé se neukázali moc otužilí a seděli raději v zakouřené vnitřní místnosti restaurace, my- pejskařky- jsme si objednaly pivo ven. Psí holky měly však o vycházce zřejmě jiné představy a posezení paniček jim do nich absolutně nepasovalo. A tak sotva mladý pingl před nás postavil příděl lahodně pěnivého moku, obě kelpie se jako na povel začaly haštěřit. Nejdříve si jen nadávaly. Kdo zná kelpií hlas, rozhodně uzná, že o hádce vědělo celé širé okolí. Okřikování se ale míjelo účinkem.Psí hlasy naopak sílily a že neseděly holky v klidu, ani nemusím dodávat. A tak jsme s Evou začaly provádět kynologicko- pedagogické zásahy. Škubaly jsme vodítkama, vyslovovaly rázné povely, já při sebemenším náznaku poslušnosti vehementně klikala klikrem ( volume nastaveno na " nejsilněji"), až se lidé procházející okolo za podivnými zvuky otáčeli. Musel na nás být božský pohled. Připadala jsem si, jako bych psa nikdy nevychovávala. Bezradně jsem se snažila rozjetou Annie zpacifikovat, ale vše marno. Eva na tom byla úplně stejně. O vychutnání pivka a nedejbože poklábosení nemohla být řeč. Spíše jsem čekala, kdy ze dveří lokálu vyběhne onen mladý číšník a obratným chvatem, kterým se vyvádějí z pajzlů nežádoucí osoby, nás přinutí opustit onu nálevnu. Nakonec jsme se s Evou přesunuly každá na jednu stranu asi třímetrového stolu a rychlými loky do sebe přelily obsah sklenice. Zřejmě jsem musely zapůsobit jako že jsme to už bez přídělu nějakého toho alkoholu nemohly vydržet. Pila jsem tak překotně až mi část chmelové tekutiny bryndala po bradě. Důvodem však, jak víme, byla snaha co nejrychleji opustit prostory našeho komediálního představení a dopřát obyvatelům Lhoty zasloužený klid. Takže jsme asi během 15 minut ráznými kroky opustily toto pohostinné místo a už už jsme si to štrádovaly po cestě směrem k příjemné lesní cestičce domů- do Vřesiny. Argita se cestou rozhodla, že nám uloví několik aut a tak panička musela opět tužit svaly, aby holka tento bláznivý nápad nemohla dotáhnout do konce ( asi ale svého :-( ). Konečně jsme vyšli na pole před lesem. Tam jsem ještě Andulku pustila na volno a zkoušela jsem fotit. No, mou nekvalitní foťáko- kamerou jsem při rychlosti probíhání psů okolo zaznamenala pouze neidentifikovatelné hnědočerné fleky. Něco jsem i natočila. Blížily jsme se k lesu. Holky se nějak podezřele rychle rozběhly právě tam. Rychle jsem Annie zavolala. Naštěstí poslechla ( asi měla špatné svědomí za své chování v pajzlu). Delisa s Argitou se však rozhodly využít volnosti, zdejšího lesa a okolních pachů k lovu. Vmžiku nám zmizely z dohledu. Doufaly jsme, že to tam holky proběhnou a za chviličku se vrátí. Čekaly jsme a volaly. Delisa skutečně asi po 10 nekonečných minutách přiběhla. Argita ale ne.Trvalo to asi 15 min., ale nám to připadalo jako věčnost. Už už jsme vymýšlely, komu zavolat, co dělat, když tu jsme uslyšely nám důvěrně známý hlasitý štěkot. Byla to spíš změť štěkotu a kňučení. Ulevilo se nám. Vzápětí se objevila Argita. Uštvaná a bez kšírů ( že by je taky neměla ráda a pomohla si od nich ? :-D ). Myslely jsme, jak není ráda, že vidí paničku, ale ona v mně známém tranzu jen proběhla okolo a poletovala...no prostě jako tehdá Ann. Eva ji lapla a nasadila jí Delisčin obojek. Až domů kráčela Argita už jen na vodítku. Více se neriskovalo. Běhání se mohly holky oddat ještě na poli, kousek od našeho domu. Tam už sekaly obě latinu. Dnešní vycházka byla velice náročná. O tom svědčil i Anninčin netradiční sladký spánek celý večer. A můj taky :-).
Video Argity a Ann
www.youtube.com/watch?v=LtmDmzjSEVo